Věty, které se nevešly do veršů.

13. srpna 2017 v 21:28 | patethicteen |  Patetický kecy
Můžu milovat. V mých útrobách mě může spalovat chtíč tisíců milenců, ale nikdy nezastane tvoje místo. Ani ty nikdy nezastaneš svoje místo; nejspíš nemůžeš a kdyby jsi mohl, kdo ví, zda by jsi to vůbec udělal.

Když jsi pryč, nejsem kompletní. Upletl jsi mi bič z okvětních lístků, tmavě modrých jako tvé oči a snažíš se mi namluvit, že je to dar.

A když ležím vedle cizího muže, do očí mi svítí neon z městských billboardů a na střešní okno dopadají miliony kapek - každá z nich jako by nahrazovala slzy, jež jsem si zakázala pro tebe uronit - stále myslím na tebe.

Stydím se za spoustu věcí. Jednou z nich je i fakt, že v podstatě není dne, kdy bych si na tebe nevzpoměla. Ty jsi moje Tatjana a já jsem Cvoky. Stejně jako on si celou dobu představuju, jak se mi koukáš přes rameno. A na konci dne jsem ráda, že tomu tak není.
 

Otazníky

12. srpna 2017 v 19:57 | patethicteen |  Patetický kecy
Jsou všude. Objevují se zpravidla za větou, jako byla ta předchozí a zcela tím mění její vyznění - Jsou všude? Sama bych je definovala jako malé interpunkční znaménko nahlodávající naše povědomí o nás samých. Přirovnala bych je ke korozi, protože stejně jako ona za pomocí vlivu chemických pochodů v našich hlavách rozrušují původně celistvou představu o světě. Objevují se zpravidla tehdy, kdy se zdá být určitý aspekt vašeho života naprosto v pořádku. Obzvláště pokud tomu tak dlouhou dobu před tím nebylo.

Jsem to já?

17. července 2017 v 17:07 | patethicteen |  Operace spekulace
Za tenhle školní rok jsem ublížila spoustě lidem a ani jsem si to neuvědomila. Byli to především mí méně oblíbení spolužáci. No a myslím, že jsem za to teď dostala trest. A svým způsobem jsem za něj vděčná, protože jsem si uvědomila, jak moc jsem se za tu dobu změnila a že se mi ta změna nelíbí. Že jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je změnit sebe.

Kdy jsem se přestala usmívat na svět? Kdy jsem začala žárlit a závidět? Kdy jsem přestala psát? Jsem tohle vůbec já? Nebo hůř - co když je to moje skutečné já. (!)

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si těch změn nevšimla, protože jo, všímala jsem si jich celou dobu. Ale taky jsem si celou dobu říkala, že je to oukej, protože lidé se přeci mění.

 


Šestadvacátého šestý

26. června 2017 v 17:33 | patethicteen |  Patetický kecy
Pevně chycená do spár vzpomínek na tvoje pohledy občas zapomínám žít. Ale všechno je to obsaženo ve mně, vsáknuto hluboko v mojí kůži, proudící v mojí krvi. Občas se snaží uprchnout, řinou se ven spolu se slzami. Ale já si to všechno nechávala v sobě. Až do nedávna jsem myslela, že za to nemůžu, ale došlo mi, že si už nemusím dál lhát. Nemusím a nesmím


Murakamiho Kafka

4. června 2017 v 15:33 | patethicteen |  Operace spekulace
Předem bych chtěla upozornit, že nejsem žádný znalec literatury. Nemám za sebou předčasný titul z vysoké a dokonce ani samé jedničky z češtiny. Ale ráda čtu. A tahle kniha mě jako první donutila nejen číst, ale taky podtrhávat, zapisovat si a především přemýšlet. A vsadím se, že nejsem jediná, kdo to tak měl.

Chci se s vámi podělit o svoje poznatky, takže vynechám tu trapnou část čtenářskýho deníku, kde se píše kdo je Haruki Murakami, kde a kdy se narodil, kdy napsal Kafku na pobřeží a všechny ty věci, co si každý můžu během dvou sekund vygooglit a prostě vám se přepíšu všechny ty myšlenky (kecy) z hlavy.

Jo a asi to nebude spoilerfree, fakt sorry.



Fascinace osobností...

28. května 2017 v 15:58 | patethicteen |  Operace spekulace
... aneb kam se (ne)dívám já, když se nikdo nedívá.

Zřídka kdy se stává (a když myslím zřídka kdy, myslím tím to, že se mi to do doby před dvěma týdny nestalo), že potkáte někoho, ke komu Vás to táhne. Nemyslím teď sexuální přitažlivost a ani platonickou lásku. Někdo, kdo Vás fascinuje. Někdo, koho by jste se chtěli dotknout aby jste se přesvědčili, že je to skutečně člověk. A o to je pro mě tato fascinace podivnější a intenzivnější, když přechází z počátečního děsu. I když kdo ví. Možná, že děs nebyl to, co jsem cítila. Možná jsem jen špatně identifikovala svoje pocity.

Ráda bych vám teď toho člověka popsala. Nemyslím, že je důležité zde zmiňovat jeho (člověka) pohlaví, neboť jak jsme si výše zmínili, ačkoliv se jedná o silný emoční zážitek, není to zamilovanost a snad ani přitažlivost.

A snad ani není důležité popisovat jeho vzhled, spíše bych vám něco ráda řekla o jeho úsměvu. Není klasicky krásný (stejně jako jeho majitel), ale mám nutkavý pocit, že jsem ho už někde viděla. Ten úsměv mě možná prve tak vyděsil. Možná to bylo špatnou vzpomínkou, možná že naopak. Ale něco na něm prostě je. Něco, co mě nutilo se dívat, když se nikdo nedíval a něco, co mě nutilo být vtipná, abych ho znovu spatřila.

Ale i když mě ta osoba ze začátku děsila, nemohla jsem ji vyhnat z hlavy. A ležela tam tak dlouho, až si tam vytvořila svůj vlastní prostor s body, které se zaktivovali, když jsem ji uviděla podruhé. A už mě neděsila. Fascinovala mě. A já nechápala, co se vlastně dělo. Chtělo to tři hodiny trmácení lesem, abych to pochopila.

Nejtěžší bylo nezírat. Nebo zírat, ale pouze když se osobin partner (také anonymního pohlaví) nedíval a samozřejmě když se osoba samotná nedívala. Možná je to jen má paranoia, vzhledem k počtu lidí si mě totiž dost možná ani nemusel pořádně všimnout.

Nejsmutnější je, že ho pravděpdobně už nikdy neuvidím (ta druhá nejsmutnější věc je, že ani nevím, jak se ona osoba jmenuje). A taky fakt, že jsme si tuto skutečnost uvědomovala už při našem setkání. Nevím tedy, jak je to se sílou mojí vůle, ale i když se mi ten pocit líbil, později jsem se rozhodla neprohlubovat svůj zájem žádnými dalšími pocity a pokud možno na něj vůbec nekoukat, což bylo mimořádně těžké, obzvlášť, když se ocitl v mé blízkosti.

Ale je to tak lepší. Pokud se má něco stát, tak se to stane. A tím nemyslím osud, myslím tím velkou souhrnu náhod, díky které se třeba někdy uvidíme. Jinak s tím stejně nic nezmůžu.

Ale když ne - sejde z očí, sejde z mysli. Doufám, že brzy. Možná budu za za dva nebo tři roky projíždět tenhle internetový deník a nevzpomenu si, o kom že jsem to vlastně psala. Nebo se mi vybaví jeho úsměv. Úsměv neklasicky krásný, děsivý, fascinující. Úsměv jako bílý oheň. Jako nebe před bouřkou.







Dávej si pozor, kam se díváš, i když se nikdo nedívá.

Byla jednou jedna planeta

8. května 2017 v 23:45 | patehicteen |  Povídky ze dna sklenky s vínem
A na té planetě žila květina. Květina to byla docela divoká a neochočená a měla ostré drápy, aby se mohla bránit tygrům, kteří možná žijí a možná nežijí v nedalekém trsu trávy.

Květina byla vcelku spokojená a možná taky pyšná (což si ovšem nelze nijak ověřit, neboť na planetě nežil kromě květiny a pomyslných tygrů nikdo, kdo by to mohl posoudit).

Ráda se dívala na hvězdy a domýšlela si její obyvatele a historii. Jednou hodně brzy nad ránem se opět jako obvykle dívala na hvězdy a uviděla něco, co dosud nespatřila - hvězdu se zelenými skvrnkami (nebo to byla možná planeta?) v nedalekém sousedství a malého mužíčka, jenž po ní pobíhal kolem dokola po celém jejím obvodu a nahlas spílal maličkým baobabům. Květina samozřejmě nemohla tušit, zda je to mužíček, neboť žádného jaktěživ neviděla, ale zdálo se jí to jako příhodné označení.


Proč nejsem schopná vycházet s objekty mého zájmu

6. května 2017 v 23:29 | patethicteen |  Patetický kecy
Všimla jsem si toho už tak na druhém stupni základky. Tahle část mojí minulosti je děsný klišé, ale jak se s postupem času ukazuje, je to dost možná klíčový. Byla jsem tehdy poprvý zabouchnutá - do spolužáka. Klasika. Vtip je v tom, že dokud jsem (si) tyhle svoje city neměla (neuvědomovala si je), nebyl v našem vzájemném vztahu žádný problém. Ovšem pak jsme se začali hádat. A hádali jsme se tak dlouho, dokud jsem ho nezačala nenávidět. Zvláštní, že pak se všechno vrátilo do normálu. Každopádně se mi něco takového nestalo naposledy.

Jako kdybych teď zažívala déjà vu. Jiná škola, jiní lidé, jiný objekt zájmu, ale úplně ta samá situace. Přitom bych dala krk za to, že jsem teď úplně jiný člověk. Nicméně, jako nový člověk dělám staré chyby. Možná nejsi nový člověk, vlastně si to dost možná jen nalháváš - a ty víš proč. Připadám si jako pozorovatel. Má vlastní empirická zkušenost mi napovídá, že ta chyba je ve mě. A jestli si myslíte, že mě nenapadlo, že je všechny od sebe odháním naprosto záměrně, tak jo, napadlo.

Ale taky mě za tu dobu napadalo spousta dalších věcí. Když pominu angínu, která je svojí návratností a otravností srovnatelná, při svých psychologický pseudostudiích mě napadlo, že možná OMZ (objekt mého zájmu) [možná by se spíš hodilo OMH - oběť mých hormonů] prostě jen zrcadlí mou vlastní vnitřní rozpolcenost. Moje vlastní nestálé chování. Proč dokážu naprosto nezávazně flirtovat s člověkem, který se mi prostě jen líbí, a zároveň být tak mistrovsky chladná k OMZetkám?

Možná, že mě jen nedokážeš přečíst a to tě štve. Nedělej si s tím hlavu, není to tak docela tvoje chyba. Jsem prostě taková. K tělu si pouštím jen dva typy lidí - lidi, který jsou neškodný a lidi, kterým naprosto a bezvýhradně věřím. Taky bych ti chtěla věřit, ale vždycky, když se pokusím vylézt z tý ledový bubliny a jít ti vstříc, zakopnu při tom, takže to musí vypadat naprosto komicky a nepřirozeně. Možná bych v tý bublině měla zůstat a počkat. I když si vlastně vůbec nejsem jistá, na co. Nechci po tobě, abys šel dovnitř. Chci se jí zbavit. Vnímám, že občas projdeš kolem a nenápadně zkoušíš její pevnost - lehce zaklepeš, možná se i podíváš dovnitř. Možná zjistíš, že čtu nějakýho Franze na pláži, že sem tam nechápavě nakrčím obočí. Někdy dělám, že tě nevidím, ale abys věděl, tak si tě všímám. Vidím, když projdeš kolem a vnímám, kdy sklopíš oči. Vnímám tvojí nejistotu a zraňuje mě, když jí cítím vůči svojí osobě. Naštěstí mám svojí ledovou bublinu a tak nedávám nic znát.

Občas projdu kolem tebe a zjistím, že pociťuju chlad, který, podobný tomu mému, vystupuje přímo z nitra tvého vědomí.

Ale je dost možné, že se prostě nepotkáme.

Když spím, nic necítím

13. dubna 2017 v 20:44 | patethicteen |  Patetický kecy
Když na mě hledíš,
nic nevidíš.
Snad jen mou fyzickou schránku.

Ó ne, nesnaž se mě pateticky utěšit.
Ty slzy nejsou pro tebe,
jsou pro nebe.

Nebe plné mraků,
nebe plné hvězd,
nebe ozářené slunce,
nebe, které pláče se mnou.

A taky pro vodu -
vodu průzračnou jak kříšťál
a chladnou
jako tvůj cit.

Vodu kalnou jako káva,
nad jejíž hladinou se vznáší opar
z ranní cigarety.

Vodu,
kterou jsem zkalila
svou vlastní vodou.

Vodu,
která pláče se mnou,
když padá z útesu.

Pro vítr provázený mrazem.
Ten, který se mnou křičí
vysoko nad střechami domů.

Pro spánek,
který mě na celé hodiny osvobodí.
Když spím,
nic necítím.

Pro mě samotnou.
Mě a mou naivitu.

Lžu, jsou tu i pro tebe.

Kam dál