Klesám

25. února 2018 v 10:20 | patethciteen |  Ústí mého básnického střeva
Na tyhle věci plýtvám svým mládím. Tyhle emoce mě připravují o čas. Ale bez nich nejsem nic.

Bez rýmů
a olověného náboje,
- jednoho v hlavě,
jednoho v srdci -
nic nenapíšu.

Jenže já mám obojí,
a k tomu ještě zmatek.
Změť hřebíků a matek.

Kulka - zbraň, která mě odzbrojí.
Snadno, až moc.
Klesám níž do kovové vany
a obklopí mě noc.
A tvoje moc,
tvoje náboje,
mě vynáší na hladinu.

Bez dechu a bez tepu,
bez citu,
- bez olověného náboje uvnitř mé lebky
a uvnitř mého srdce -
klesám.




 

Moje vina

8. února 2018 v 21:11 | patethicteen |  Ústí mého básnického střeva
Tohle jsem napsala jako vyústění morální kocoviny asi měsíc zpátky. Znamená to všechno a nic, každý ať si vezme, co se mu zlíbí.

Strach z opuštění,
obava z ticha,
panika, oblouznění,
všechno jsou lichá.
Lichá jako ponožky,
jako středeční blesk.

Je prostě tak trochu moc,
tak trochu divoká,
tak trochu děvka.

Pokaždý s někým,
pokaždý něčí hračka.
Nechává se,
z obavy z ticha.

Svou morální kocovinu z jedné noci, která byla pravděpodobně nevyhnutelným zakončením posledních událostí, nechávám za sebou stejně, jako tuhle špatnou báseň. Vy by jste měli taky.

Otázka objektivity

7. února 2018 v 0:59 | patethicteen |  Operace spekulace
aneb Chcete být objektivní? Buďte psychopat!

Čas od času narazíte na zdroj, který vás donutí k zamyšlení. Může to být cokoliv; cizí blog, kniha, člověk. Cokoliv a kdokoliv. V tomto konkrétním případě to byla kniha jménem Kvantová noc od Roberta J. Sawyera. Od téhle knihy jsem nečekala doslova nic. Sotva nějaké béčkové sci-fi, po kterém jsem sáhla v knihkupectví, částečně proto, že jsem si chtěla zlepšit den, částečně proto, že byla ve slevě. A i přes nulová očekávání se z toho vyklubala jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla (nebo možná právě proto).

Abych se dostala k jádru pudla; v knize bylo spoustu různých myšlenek a teorií. Byl tam prezentován mimo jiné zombie argument, ke kterému se teď neustále vracím a rozebírám, neboť těsně před přečtením této knihy mě napadla téměř identická myšlenka. Celý příběh se také točil okolo utilitarismu. A psychopatů. Proč o tom vlastně mluvím? Jde o tohle: může být člověk se svědomím a vědomím vůbec objektivní? Je vůbec možné, aby takový člověk (v knize pod označením Q3, nebo VS, když dovolíte, budu používat první zmíněnou možnost) mohl vykonávat profese náročné na objektivitu? Myslím tím pozice jako člen URNA(y) - nevím, jak se takhle zkratka skloňuje - nebo chirurg. Chci říct, že tyhle lidi by měli být psychopaté. Jenže je tady problém se zvládáním psychopatů, bývají tvrdohlaví a vysoce narcističtí. Nechme to, nechci tento problém rozebírat v takto širokém měřítku. Ráda bych se podívala na jeden lidský život, na jeden pohled, jeden příběh. Zkuste se rozhlédnout. Dívejte se pořádně, analyzujte. Zjistěte, kdo z vašich známých je psychopat. Nemyslím tím teď nějakého vraždícího maniaka. Může to být docela obyčejný "emocionální upír". Vsadím se, že i vy jich ve vašem okolí pár najdete. Všichni někoho máme. Vždy je výhoda znát své okolí. K čemu teď mířím? K tomu, za jakou cenu je možné být objektivní. Psychopaté jsou totiž ten jediný doopravdy objektivní článek společnosti (spolu s umělou inteligencí, ta však není dost vyvinutá na to, aby se mohla podílet na řízení lidské společnosti) a to je lehce znepokojující, nemyslíte? Přesto si čas od času říkám, že být psychopat musí být vlastně celkem výhra. Chci tím říct, že jsou situace, kdy potřebujete/chcete třetí stranu na posouzení a teď si představte, že byste tou třetí stranou vlastně mohli být vy sami. O hledání objektivity a odstupu je vlastně celý tenhle blog, protože ať si říkám, co chci (že mi nezáleží, jestli to bude někdo číst, protože je to pro mě za pár let, že internetová verze je přeci jen bezpečnější než ta papírová - což je všechno pravda, ale ne celá pravda), pořád hledám něčí názor, cizí objektivitu.

Jenže, kdybych byla schopná takové neúprosné objektivity a chladu, a naopak neschopná citů, tenhle blog by především vůbec nevznikl. Původně se totiž jedná o takové emocionální jímadlo mého vnitřního zmatku. Jde o to, že když už konečně něco publikuju, většinou si v tom v tu chvíli udělám o věci jasno. Afekty a jiné nečistoty se odfiltrují, zůstanou hezky v destilační baňce a destilát... No, destilát, to jsou tyhle články. Někomu to možná může přijít úsměvné, ale tohle je ta čistá forma. Tahle podoba je výsledkem destilačního procesu jménem psaní. A kdyby tomu tak bylo (kdyby tenhle blog neexistoval, protože bych sama sobě dokázala být třetí stranou), svět by nebyl o nic horším místem, to si řekněme na rovinu. Takže v čem je problém? Hlavní problém spočívá ve vědomí. Vědomí by mi z nějakého důvodu bránilo stát se psychopatem i kdyby to bylo možné. Zajímalo by mě, proč tomu tak je. Rozumově jsem si vědoma, že mojí osobě by to výrazně prospělo. Tohle prostě nedokážu racionálně vysvětlit a nemůžu to svést na emocionalitu, protože se ve mě při přemýšlení o odevzdání svědomí nehromadí žádná úzkost, necítím strach. Kde se to teda bere? Tohle bylo v knize popsáno také. Vysvětleno to tam však nebylo. Snad jedině utilitaristickým postojem daného charakteru (Jimem Marchukem). Já ale nemám k utilitarismu o nic blíže než třeba ke kreacionismu.

Takže jaká je vlastně cena objektivity? Jednoznačně svědomí. Svědomí a city. Chcete být objektivní, buďte psychopat! Vzdejte se citů, vzdejte se afektů, vzdejte se zklamání, vzdejte se závislosti na druhých (místo toho je nechte být závislými na vás). A přesto, přes nabízenou svobodu a emocionální stabilitu, byste to nebrali, mám pravdu? Nebo ano? A jestli ano, proč? Jsem si samozřejmě vědoma, že jakmile bych byla oním psychopatem, nevadilo by mi to. Je to něco jako proces smiřování se smrtí? Jakmile se s tím smíříte, už je to vlastně jedno?
 


Krize inspirace, konečně!

2. února 2018 v 18:47 | patethicteen |  Patetický kecy
Z nějakýho důvodu už delší dobu nejsem schopná nic hodit na papír. Zřejmě mám jakousi krizi. A pak jsem se zamyslela a ohlédla za všemi svými "spisovatelsky" úspěšnými obdobími a došlo mi, že byla všechna doprovázena psychickou mukou, emocionálním strádání. Takže to není krize, naopak. A přeci je mi smutno, protože byly doby, kdy bylo psaní mou jedinou předností. Psala jsem, abych utekla. Možná to byl jistý druh terapie. Hodila jsem všechno na papír a hned jsem se cítila líp. Vlastně mi nic jiného nezbývalo. Buď psát, nebo ztratit rozum. Někdo běhá, někdo pije, někdo píše. Všechno to má vlastně základ v jedné a té samé věci, akorát že některé jsou destruktivnější než jiné. V mém papírovém deníku jsou přesně vidět ty kontrasty; bylo-li mi dobře, počet a délka zápisů diametrálně klesla, naopak v období blbosti jsou zápisy téměř denní a četnost básní se zvyšuje téměř na jednu týdně. Většina z básní není publikovatelná, kolikrát se ani nerýmujou. Na druhou stranu si troufám říct, že perfektně vystihujou momentální emoce. Ze všeho nejlíp vztek.
Tahle krize je fajn. Až na trochu toho vzteku z nedůležitých příčin, na trochu zrady, alespoň jsem si konečně uvědomila, kdo je co zač. Ale byla jsem svým způsobem šťastná. Naštvaná, ale ne bezmocná. Alespoň za to jsem vděčná. Zjistila jsem, že bez platonické lásky se špatně píše. (Takže děkuju za tvůrčí krizi.)

Je to prostě něco za něco. Jako úmluva s démonem fenylethylaminu. Jenže já už hrozně nechci. (Zajímalo by mě, jestli maj feťáci po odvykačce podobnej pocit. Jako že pocitově by si klidně dali, ale rozumově vědí, že je to zničí.) Ta bolest už za to prostě nestojí. A jestli kvůli tomu budu muset pozadu vycouvat ze schodů, abych si ho nepustila k tělu, tak ať. Já už ani nepřemýšlím, koho bych si k tělu pustit mohla. Jen o tom, koho si k tělu pouštět nechci, nemůžu a nesmím. Mám jiný věci, na které se potřebuju soustředit. Věci, na kterých závisí celej můj život. Odmítám si zkazit život neopětovanejma citama. Zvlášť proto, že jsem si uvědomila, jakej je to vlastně hráč.

Kam dál