Vzdávám se tě

22. prosince 2017 v 21:30 | patethicteen |  Patetický kecy
Cítím úzkost. Cítím ji celý den a po celý den jsem nebyla sto ji identifikovat. Došlo mi to až teď. Došlo mi, že je způsobená něčím, co už ve mně nemá co dělat. Střepinou.

Mám pocit, že bych měla celou tuhle emoci uzavřít, zaobalit, pojmenovat a uložit do krabice sentimentu. Shrnout všechno ze stolu a soustředit se na další žití. Moc ráda bych věřila tomu, že jsem nad všechny ty věci (a city) povznesená a ještě raději bych byla, kdyby tomu tak skutečně bylo. Pravdou ale je, že nejsem. A nejspíš ještě nějakou dobu nebudu. A to je v pořádku. City je potřeba procítit. Nebudu povznesená především proto, že jsme si za poslední měsíc a něco byli přeci jen o něco blíž, než tomu bylo dobu před tím. A možná díky téhle blízkosti mi došlo, že to není oukej, že nejsem v téhle pozici vůči tobě spokojená. Krom toho jsem provedla některé z věcí, které by se dělat neměli (zkontaktovala se s bývalým), věci, kterými jsem ublížila sama sobě (zase jsem si tě pustila do hlavy) a věci, které jsou morálně úplně špatně (líbala jsem někoho, ke komu jsem necítila to, co by líbající se člověk cítit měl a zlomila tak jedno srdce). Měla bych se někomu doznat? Odpustil by mi někdo? (Prosím, alespoň za to poslední.) Krom toho jsem se pokusila promítnout ty pocity, které prostě a jednoduše patří tobě, do někoho jiného a v podstatě se jich tak zbavit. Ale je to jako s grafikou s autorským podpisem a ochranou proti kopírování (takovýto šrafování na pozadí). Tohleto šrafování se přeneslo i na objekt, kterému byla určena projekce a díky tomu celkový dojem působil tak nějak nedůvěryhodně, nepůvodně - což také ostatně byl. Beztak to bylo jen jedno z dalších drobných zklamání, po kterých nezbude nic, ani drobná jizva. Je to hloupost, za kterou nedostanu žádnej postih, jako v nějaký trapný demoverzi špatný hry. I když je taky dost možný, že celý tohle období je jen jedna velká demoverze. To by vysvětlovalo mnohé.
 

"Srdci neporučíš."

16. listopadu 2017 v 18:55 | patethicteen |  Patetický kecy
Cítím se tak falešně. Tak moc fejk, jako už dlouho ne. Předstírat, že si tě skoro nevšímám, je neskutečně vyčerpávající. Předstírat, že na tebe nemyslím osmdesát procent času, kdy jsem vzhůru. Alespoň že existuje něco, v čem jsem opravdu dobrá. Míjím tě na chodbě a sotva tě pozdravím. Předstírám, že jsem si nevšimla, že jsi vešel do místnosti a než abych se na tebe přímo podívala a vyjádřila ti tak svoji pozornost, hledám tě v pokřiveném odrazu tmavého skla a pokračuji v konverzaci s jinými lidmi.

Problém je, že já vlastně nevím, jak se k tobě mám chovat. Neexistuje žádný objektivní důvod nebo námět (subjektivně jich existují snad stovky), se kterým bych za tebou mohla přijít a jen tak se s tebou bavit jako tehdy. Není to sice tak dávno, ale přijde mi to jako celá věčnost. Jako by se to nikdy nestalo. Navzdory všeobecně známému axiomu o příčinách a následcích se nic neděje. Neexistuje žádný mně známý následek čtvrtečního odpoledne. Byl to jen sen? Halucinace? Co všechno se stalo od té doby? Změnil jsi názor? Prohlédl jsi mé počínání? Nebo možná neprohlédl, myslíš, že jsem odtažitá? Ne, to ne, na to jsi moc chytrý.

Držím se své distancované role zuby nehty. Dokonce se mi povedlo přesvědčit mé okolí, že se s někým vídám, což je vlastně pravda, ale nikdy z toho nic nebude. A to ani přesto, že je to člověk, do kterého by bylo chytré se zamilovat. Přesto, že by to bylo mnohem více společensky akceptovatelné a morálně v pořádku. Přesto, že mě miluje takovou, jaká jsem. Přesto, že dělá všechno správně a že se snaží. Ale, abych použila jednu neskutečně otřepanou frázi, srdci neporučíš.

Nejspíše ne.

3. listopadu 2017 v 19:43 | patethicteen |  Operace spekulace
Jsem dobrý člověk,
když sním o muži?
Když sním o muži,
o kterém nesmím snít?
O muži,
kterého nemůžu mít?

Jsem dobrý člověk,
když zatajuji pravdu?
Když zatajuji pravdu
jež by mohla být
záminkou rozdmíšek?

Jsem dobrý člověk,
když zatajuji pravdu muži,
kterého nemůžu mít?

Nejspíše ne.

 


Bojuji s emocemi

1. listopadu 2017 v 17:35 | patethicteen |  Patetický kecy
Věř nebo ne, ale ještě si pamatuji na dobu, kdy jsem psala tuhle báseň. A nemyslím teď v epickém slova smyslu, spíš v tom lyrickém. Přesně si pamatuji, jaké pocity mě provázely. A ačkoliv se mi tato báseň stále líbí a stále vyjadřuje tehdejší situaci, ačkoliv se k ní stále vracím, dnešek už by se jí popsat nedal. Zejména pak ta část o spánku.

Dnes bojuji se svými pocity. Záměrně přetvářím štěstí ve smutek, radost v úzkost. A ačkoliv na mé tváři téměř celý den hraje úsměv, uvnitř mě stále užírá koroze způsobená vlivy chemického působení fenyletylaminu, který jsi mi vpravil do těla. Neustále tě postrádám - a to i ve chvílích, kdy jsi mi zdánlivě na blízku.

Občas mi připadá, že svádíš stejný boj a pak je mi smutno a úzko i za tebe. Ale to je jen teorie (ovšem s reálnými následky).

Zjistila jsem, jak strašně snadné je podvést své okolí, jak strašně jednoduché je na venek zarýt své pocity. Co naopak jednoduché není je svádět vnitřní boj se svým vlastním já. Uvědomovat si svojí iracionalitu a NEjednat podle ní. Odhadnout, co říkat a co ne aby mé počínání nebylo odhaleno. Jsem jako zloděj, jako podvodník, herec, který nikdy nevypadne z role. Snad jen na papíře.

Knihy, které mě ovlivnily

23. října 2017 v 20:52 | patethicteen |  Seznamy
1. Z deníku kocoura modroočka

Tohle byla první kniha, kterou jsem kdy přečetla a pamatuju si, že v těch šesti nebo sedmi letech jsem ji neskutečně zbožňovala. Sice mě neovlivnila tak moc a tak úplně jako další položky na seznamu, ale nepochybuji o tom, že to byla právě ona, která mě přivedla ke čtení.

2. Malý princ

Tohle je možná tak trochu klišé, ale dovolte mi to vysvětlit. Tuhle knihu jsem četla asi v deseti nebo v jedenácti letech, takže asi nemusím objasňovat, že tehdy jsem opravdu nechápala všechny ty metafory a jinotaje. Byla to kouzelná pohádka která mě obohacovala několik dalších let a ještě několik dalších určitě bude. Tohle totiž nebyla jedna z knih, kterou jste si přečetli a okamžitě zapoměli její obsah. Často jsem si některé postavy vybavovala a v nových situacích mi docházelo, co vlastně znamenají. Vzpomínám si, že jako první jsem pochopila lištičku, ale například takovou růži teprve nedávno (hanba! :D). Planeta s rozsvěcečem luceren někdy mezi tím. Ale jak se snažím, jak chci, pořád nechápu koncept samotného Malého prince (nepiště mi to prosím, chci si na to přijít sama :)) )
Smaozřejmě si uvedomuju, že těch metafor, metonymii a jinotajů bylo nespočet. Vybrala jsem ty, které jsou pro mě nejdůležitější.

3. Čik

Tohle je kniha mého dospívání. Z nějakého důvodu mě neskutečně zasáhla. Četla jsem jí několikrát (podle toho taky vypadá) a v posledních několika týdnech přemýšlím, že si dám repec, ačkoliv tenhle druh knih už mě dávno nebere, něco pro mě znamenala. Když jsme jí četla, měla jsem (myslím) zlomený srdíčko. Je mi jasné, že v té době, v nějakých dvanácti, třinácti, jsem na tohle měla ještě čas, ale nezkoušejte mi tvrdit, že jste se jako puberťáci/puberťačky platonicky nezaláskovali..! Proto jsem se tak moc ztotožňovala s Maikem. Necejtila jsem se díky němu sama a (tolik) hloupě a díky němu jsme věděla, že to nění konec světa, což si v sobě nesu do teď. Díky té knize jsem se nebála sama sebe a svých pocitů, věděla jsem, že je to v pořádku. Že se to v prostě stává.

4. Kafka na pobřeží

O téhle knize na mém blogu už vznikl samostatný článek, ale když jsem si ho dnes znovu procházelo došlo mi, že tam vlastně není vůbec řečeno proč vůbec vznikl. Samozřejmě jsme se zmiňovala o poslední větě kapitoli 31, ale dvě věty nejsou - nemůžou - být jediný důvod. Řeknu to velice stručně - díky té knize jsme se ztratila v lesích Kóči.

Problém neutrality.

7. října 2017 v 0:03 | patethicteen |  Patetický kecy
Problém neutrality spočívá právě v neutralitě samotné (překvápko). Myslím si, že absolutní neutralita je utopická představa. Člověk není názorově neutrální a proto není možné, aby bylo neutrální něco tak komplexního, jako je třeba stát. Člověk [stát (Švýcarsko)] může jednat neutrálně, to však neznamená, že by neutrálně smýšlel. V praxi to znamená, že kdyby jste pomyslnému člověku lomeno státu podržely pomyslnou kudlu na pomyslném krku a řekli, ať si vybere, tak si vybere.

Ve finále (v praxi) jsou však stejně činy to, na čem záleží.
(Což je samozřejmě dobře)

Mlžné hory na sklonku podzimu

13. září 2017 v 14:01 | patethicteen |  Povídky ze dna sklenky s vínem
Kdybych byla hladovějící orel protloukající se mlžnou bělotou, pravděpodobně bych si nevšimla vlaštovek letících několik metrů na pravo. Letěla bych a má křídla by slábla, až bych se zřítila k zemi, neboť pro mlhu bych myslela, že tu není žádný záchranný bod. Bílá tma by mě obklopila a já bych se v ní utopila.

Kdybych byla jelenem, přes mlhu bych neviděla trávu ke spasení a v panice bych všechnu ušlapala, až by skutečně žádná nezbyla a já bych pošla hlady.

Kdybych byla králíkem, všimla bych si, že se bílá tma začíná zhmotňovat do unikátních drobných tvarů a v bázi před tou neznámou novou formou bych se jala kopat noru. Ve spěchu bych však zapoměla na východ a tak bych se pohřbila za živa.

Kdybych byla liška, vyhrabala bych zajíce.

Kdybych byla vlk, semkla bych se se svou smečkou.

Kdybych byla medvěd, všechno bych to prospala (protože na ničem z toho nezáleží).

Věty, které se nevešly do veršů.

13. srpna 2017 v 21:28 | patethicteen |  Patetický kecy
Můžu milovat. V mých útrobách mě může spalovat chtíč tisíců milenců, ale nikdy nezastane tvoje místo. Ani ty nikdy nezastaneš svoje místo; nejspíš nemůžeš a kdyby jsi mohl, kdo ví, zda by jsi to vůbec udělal.

Když jsi pryč, nejsem kompletní. Upletl jsi mi bič z okvětních lístků, tmavě modrých jako tvé oči a snažíš se mi namluvit, že je to dar.

A když ležím vedle cizího muže, do očí mi svítí neon z městských billboardů a na střešní okno dopadají miliony kapek - každá z nich jako by nahrazovala slzy, jež jsem si zakázala pro tebe uronit - stále myslím na tebe.

Stydím se za spoustu věcí. Jednou z nich je i fakt, že v podstatě není dne, kdy bych si na tebe nevzpoměla. Ty jsi moje Tatjana a já jsem Cvoky. Stejně jako on si celou dobu představuju, jak se mi koukáš přes rameno. A na konci dne jsem ráda, že tomu tak není.

Otazníky

12. srpna 2017 v 19:57 | patethicteen |  Patetický kecy
Jsou všude. Objevují se zpravidla za větou, jako byla ta předchozí a zcela tím mění její vyznění - Jsou všude? Sama bych je definovala jako malé interpunkční znaménko nahlodávající naše povědomí o nás samých. Přirovnala bych je ke korozi, protože stejně jako ona za pomocí vlivu chemických pochodů v našich hlavách rozrušují původně celistvou představu o světě. Objevují se zpravidla tehdy, kdy se zdá být určitý aspekt vašeho života naprosto v pořádku. Obzvláště pokud tomu tak dlouhou dobu před tím nebylo.

Jsem to já?

17. července 2017 v 17:07 | patethicteen |  Operace spekulace
Za tenhle školní rok jsem ublížila spoustě lidem a ani jsem si to neuvědomila. Byli to především mí méně oblíbení spolužáci. No a myslím, že jsem za to teď dostala trest. A svým způsobem jsem za něj vděčná, protože jsem si uvědomila, jak moc jsem se za tu dobu změnila a že se mi ta změna nelíbí. Že jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je změnit sebe.

Kdy jsem se přestala usmívat na svět? Kdy jsem začala žárlit a závidět? Kdy jsem přestala psát? Jsem tohle vůbec já? Nebo hůř - co když je to moje skutečné já. (!)

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si těch změn nevšimla, protože jo, všímala jsem si jich celou dobu. Ale taky jsem si celou dobu říkala, že je to oukej, protože lidé se přeci mění.


Kam dál