Byla jednou jedna planeta

8. května 2017 v 23:45 | patehicteen |  Povídky ze dna sklenky s vínem
A na té planetě žila květina. Květina to byla docela divoká a neochočená a měla ostré drápy, aby se mohla bránit tygrům, kteří možná žijí a možná nežijí v nedalekém trsu trávy.

Květina byla vcelku spokojená a možná taky pyšná (což si ovšem nelze nijak ověřit, neboť na planetě nežil kromě květiny a pomyslných tygrů nikdo, kdo by to mohl posoudit).

Ráda se dívala na hvězdy a domýšlela si její obyvatele a historii. Jednou hodně brzy nad ránem se opět jako obvykle dívala na hvězdy a uviděla něco, co dosud nespatřila - hvězdu se zelenými skvrnkami (nebo to byla možná planeta?) v nedalekém sousedství a malého mužíčka, jenž po ní pobíhal kolem dokola po celém jejím obvodu a nahlas spílal maličkým baobabům. Květina samozřejmě nemohla tušit, zda je to mužíček, neboť žádného jaktěživ neviděla, ale zdálo se jí to jako příhodné označení.




Samozřejmě také neměla nejmenší tušení, co je to baobab a co provedli tak strašného, že mají tolik různých, mnohdy nelichotivě znějících, jmen.

Květina neměla strach, měla přeci své drápy na tygry, a tak na mužíčka zavolala. Musela zavolat hodně nahlas, jelikož propast mezi planetami byla zdánlivě nepřekonatelná.

"Hej, mužíčku!"

Mužíček se zastavil a rozhlížel se kolem sebe. Nikde však neviděl nikoho a nic, snad jen pár těch zatracených maličkých baobabů.

"Tady nahoře!" Zvolala znovu květina.

Mužíček vzhlédl a spatřil zdroj volání. "Ty jsi mi ale podivný baobab." Vypravil ze sebe.

"Já přeci nejsem baobab! Já jsem květina." Pravila květina.

"Buď si co chceš, mě to nakonec může být jedno, co jsi zač. O to ať se stará princ tvé planety." Mávl nad tím mužíček rukou a pokračoval ve spílání baobabům, tentokrát však už o něco tišším. Květina se tímto tvrzením cítila být ublížena a hodlala se bránit, protože ji rozhodně nikdo nebude nazývat nějakým mizerným baobabem bez trnů a rudého líce. (Možná byla přeci jen trochu pyšná.)

"Já jsem princ této planety!" Vykřikla květina, když mužíček znovu obešel planetu. To snad prince doopravdy zaujalo, neboť se přestal věnovat baobabům a znovu vzhlédl ke květině.

"Takového prince jsme tedy nikdy neviděl!" Řekl mužíček.

"A ty jsi někdy nějakého prince viděl?" Pronesla se zájmem květina.

"Vlastně ne." Povzdychl si mužíček, ale pak pokračoval: "Ale myslím, že je to člověk na své planetě."

"Tak ty jsi princ!" Zvolala květina.

"Prosím ano."

"To jsi ale docela malý princ, nemyslíš?" Provokovala květina. I když tak trochu nezáměrně, protože z její planety se opravdu zdál velmi maličký. Malý princ na to však nic neříkal a tak Květina pokračovala: "Co jsou to baobaby? Zdají se mi neškodné."

"Baobaby jsou stromy, je to plevel." Řekl princ s rukami v pase, jako by nad něčím přemýšlel.

"To jsou ale malé stromy." Konstatovala květina.

"To prosím jsou, ale když vyrostou, mohli by svými kořeny roztrhnout planetu vedví a to by pro mě bylo dost zlé." Odpověděl a zahleděl se na jeden z nich. "Zkoušel jsem je ustřihnout, ale nepomáhá to, za chvíli jsou tu zas."
"A mají kořeny?" Tázala se dál květina.

"Co jsou to kořeny?" Nechápal Malý princ.

"To je jádro tvého problému, Malý princi. Nevidíš je, protože rostou pod zemí. Musíš baobab vytrhnout i s kořenem." Poradila mu květina, ale Malý princ už jí nemohl odpovědět, neboť její planeta už se s ní otočila a jistě bude trvat mnoho nocí a mnoho dnů, než ji zase spatří. A tu spoustu času a radu od Květiny také patřičně využil; vytrhal všechny baobaby i s kořeny. Najednou však shledal svou planetu podivně pustou. Zbyla tu sice studna a dvě sopky, baobaby mu však svým způsobem scházely.

A tak se posadil a čekal na květinu. Ta mu určitě poradí. Proseděl tak celý den a pozoroval druhou stranu její planety. Všiml si, že kromě jednoho trsu trávy je její planeta podobně pustá, ale sotva spatřil její rudý líc, rozlil se v něm podivně příjemný pocit.

"Květino! Květino!" Volal z plných plic.

Květina byla ještě rozespalá, ale přesto na jeho volání odpověděla. "Vidím, že ses baobabů zbavil." Řekla květina.

"Ano, ale podívej se jak je má planeta teď pustá." Pravil sklesle Malý princ.

"Vidím." Konstatovala květina.

Květina ho moc chtěla navštívit, neboť viděla, že jejich společný čas už se krátí jak se planeta otáčí, ale byla příliš pyšná než aby to sama řekla a tak raději odvedla hovor na slunce, které dnes ale opravdu nepříjemně praží, není liž pravda? S takovou jí za chvíli opadají trny i s lícem!

"Mohl bych tě zalít, třeba by se ti udělalo líp." Navrhl princ.

Kdyby už květina nebyla červená, jistě by se začervenala. "A to by jsi pro mě, Malý princi, udělal?"

"Udělal, ale musela by jsi přeskočit na mou planetu." Smlouval princ.

"A proč nepřeskočíš ty na mou?" Nafoukla se květina.

"Inu, přeskočil bych, ale nevidím na tvé planetě žádné studny." Odpověděl Malý princ.

To musela Květina uznat. A tak přeskočila a zpátky už se nevrátila. Malý princ se necítil sám a Květina se nemusela obávat tygrů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama