Fascinace osobností...

28. května 2017 v 15:58 | patethicteen |  Operace spekulace
... aneb kam se (ne)dívám já, když se nikdo nedívá.

Zřídka kdy se stává (a když myslím zřídka kdy, myslím tím to, že se mi to do doby před dvěma týdny nestalo), že potkáte někoho, ke komu Vás to táhne. Nemyslím teď sexuální přitažlivost a ani platonickou lásku. Někdo, kdo Vás fascinuje. Někdo, koho by jste se chtěli dotknout aby jste se přesvědčili, že je to skutečně člověk. A o to je pro mě tato fascinace podivnější a intenzivnější, když přechází z počátečního děsu. I když kdo ví. Možná, že děs nebyl to, co jsem cítila. Možná jsem jen špatně identifikovala svoje pocity.

Ráda bych vám teď toho člověka popsala. Nemyslím, že je důležité zde zmiňovat jeho (člověka) pohlaví, neboť jak jsme si výše zmínili, ačkoliv se jedná o silný emoční zážitek, není to zamilovanost a snad ani přitažlivost.

A snad ani není důležité popisovat jeho vzhled, spíše bych vám něco ráda řekla o jeho úsměvu. Není klasicky krásný (stejně jako jeho majitel), ale mám nutkavý pocit, že jsem ho už někde viděla. Ten úsměv mě možná prve tak vyděsil. Možná to bylo špatnou vzpomínkou, možná že naopak. Ale něco na něm prostě je. Něco, co mě nutilo se dívat, když se nikdo nedíval a něco, co mě nutilo být vtipná, abych ho znovu spatřila.

Ale i když mě ta osoba ze začátku děsila, nemohla jsem ji vyhnat z hlavy. A ležela tam tak dlouho, až si tam vytvořila svůj vlastní prostor s body, které se zaktivovali, když jsem ji uviděla podruhé. A už mě neděsila. Fascinovala mě. A já nechápala, co se vlastně dělo. Chtělo to tři hodiny trmácení lesem, abych to pochopila.

Nejtěžší bylo nezírat. Nebo zírat, ale pouze když se osobin partner (také anonymního pohlaví) nedíval a samozřejmě když se osoba samotná nedívala. Možná je to jen má paranoia, vzhledem k počtu lidí si mě totiž dost možná ani nemusel pořádně všimnout.

Nejsmutnější je, že ho pravděpdobně už nikdy neuvidím (ta druhá nejsmutnější věc je, že ani nevím, jak se ona osoba jmenuje). A taky fakt, že jsme si tuto skutečnost uvědomovala už při našem setkání. Nevím tedy, jak je to se sílou mojí vůle, ale i když se mi ten pocit líbil, později jsem se rozhodla neprohlubovat svůj zájem žádnými dalšími pocity a pokud možno na něj vůbec nekoukat, což bylo mimořádně těžké, obzvlášť, když se ocitl v mé blízkosti.

Ale je to tak lepší. Pokud se má něco stát, tak se to stane. A tím nemyslím osud, myslím tím velkou souhrnu náhod, díky které se třeba někdy uvidíme. Jinak s tím stejně nic nezmůžu.

Ale když ne - sejde z očí, sejde z mysli. Doufám, že brzy. Možná budu za za dva nebo tři roky projíždět tenhle internetový deník a nevzpomenu si, o kom že jsem to vlastně psala. Nebo se mi vybaví jeho úsměv. Úsměv neklasicky krásný, děsivý, fascinující. Úsměv jako bílý oheň. Jako nebe před bouřkou.







Dávej si pozor, kam se díváš, i když se nikdo nedívá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 28. května 2017 v 16:14 | Reagovat

Opravdu zvláštní setkání, třeba se ještě potkáte! :-)

2 D D | Web | 28. května 2017 v 18:16 | Reagovat

Zajímavé, tohle jsem dosud nezažil, ale začínám konečně trochu chápat své tajné obdivovatelky. :D

3 Damien is online... Damien is online... | Web | 28. května 2017 v 21:57 | Reagovat

Je zvláštne čítať o niekom, koho si nedokážem predstaviť. Musela ťa tá osoba poriadne zaujať, keď nám nechceš odhaliť viac.

4 -DarkSoul -DarkSoul | Web | 29. května 2017 v 12:12 | Reagovat

Tohle se mi stává strašně často..nebo alespoň něco podobného. Jdu po ulici a vidím někoho, kdo se mi zažere do paměti. Ještě teď si dokážu vybavit lidi, se kterými jsem se mihla na ulici a pak si po zbytek cesty představovala, jak s nimi vedu dlouhé intelektuální konverzace a procházím se s nimi po parcích. Je to strašně zvláštní, protože si normálně lidí vůbec nevšímám a neddokážu si zapamatovat skoro nikoho.

5 patethicteen patethicteen | 29. května 2017 v 17:40 | Reagovat

[1]: A právě tady se střetávají mé dvě poloviny; vím, že o to stojím a taky vím, že ne, jestli chápeš co tím chci říct.

[2]: To je právě to - nejde o platonickou lásku. Egoisto :D

[3]: Snažila jsem se předat především ten pocit, určitou abstrakci, kterou si každý může dosadit do své vlastní  osoby.
(Jo a taky jsem v těchhle věcech dost paranoidní :D)

[4]: Lidé na ulici, co mě zaujmou, se často stávají hlavními aktéry mých povídek (doufám, že nejsem jediná takhle ujetá :)) ). Ale v tomhle bylo ještě něco navíc. Nedokážu to identifikovat a to mě hrozně štve.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama