Proč nejsem schopná vycházet s objekty mého zájmu

6. května 2017 v 23:29 | patethicteen |  Patetický kecy
Všimla jsem si toho už tak na druhém stupni základky. Tahle část mojí minulosti je děsný klišé, ale jak se s postupem času ukazuje, je to dost možná klíčový. Byla jsem tehdy poprvý zabouchnutá - do spolužáka. Klasika. Vtip je v tom, že dokud jsem (si) tyhle svoje city neměla (neuvědomovala si je), nebyl v našem vzájemném vztahu žádný problém. Ovšem pak jsme se začali hádat. A hádali jsme se tak dlouho, dokud jsem ho nezačala nenávidět. Zvláštní, že pak se všechno vrátilo do normálu. Každopádně se mi něco takového nestalo naposledy.

Jako kdybych teď zažívala déjà vu. Jiná škola, jiní lidé, jiný objekt zájmu, ale úplně ta samá situace. Přitom bych dala krk za to, že jsem teď úplně jiný člověk. Nicméně, jako nový člověk dělám staré chyby. Možná nejsi nový člověk, vlastně si to dost možná jen nalháváš - a ty víš proč. Připadám si jako pozorovatel. Má vlastní empirická zkušenost mi napovídá, že ta chyba je ve mě. A jestli si myslíte, že mě nenapadlo, že je všechny od sebe odháním naprosto záměrně, tak jo, napadlo.

Ale taky mě za tu dobu napadalo spousta dalších věcí. Když pominu angínu, která je svojí návratností a otravností srovnatelná, při svých psychologický pseudostudiích mě napadlo, že možná OMZ (objekt mého zájmu) [možná by se spíš hodilo OMH - oběť mých hormonů] prostě jen zrcadlí mou vlastní vnitřní rozpolcenost. Moje vlastní nestálé chování. Proč dokážu naprosto nezávazně flirtovat s člověkem, který se mi prostě jen líbí, a zároveň být tak mistrovsky chladná k OMZetkám?

Možná, že mě jen nedokážeš přečíst a to tě štve. Nedělej si s tím hlavu, není to tak docela tvoje chyba. Jsem prostě taková. K tělu si pouštím jen dva typy lidí - lidi, který jsou neškodný a lidi, kterým naprosto a bezvýhradně věřím. Taky bych ti chtěla věřit, ale vždycky, když se pokusím vylézt z tý ledový bubliny a jít ti vstříc, zakopnu při tom, takže to musí vypadat naprosto komicky a nepřirozeně. Možná bych v tý bublině měla zůstat a počkat. I když si vlastně vůbec nejsem jistá, na co. Nechci po tobě, abys šel dovnitř. Chci se jí zbavit. Vnímám, že občas projdeš kolem a nenápadně zkoušíš její pevnost - lehce zaklepeš, možná se i podíváš dovnitř. Možná zjistíš, že čtu nějakýho Franze na pláži, že sem tam nechápavě nakrčím obočí. Někdy dělám, že tě nevidím, ale abys věděl, tak si tě všímám. Vidím, když projdeš kolem a vnímám, kdy sklopíš oči. Vnímám tvojí nejistotu a zraňuje mě, když jí cítím vůči svojí osobě. Naštěstí mám svojí ledovou bublinu a tak nedávám nic znát.

Občas projdu kolem tebe a zjistím, že pociťuju chlad, který, podobný tomu mému, vystupuje přímo z nitra tvého vědomí.

Ale je dost možné, že se prostě nepotkáme.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 7. května 2017 v 10:55 | Reagovat

Já myslím, že v bublině se dlouho žít nedá, bylo by to přežívání a pak je tady problém, že si člověk na tu bublinu může zvyknout.....

2 Eliss Eliss | Web | 7. května 2017 v 12:22 | Reagovat

Věřím, že se jednou tak zamiluješ, že tohle všechno překonáš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama