Murakamiho Kafka

4. června 2017 v 15:33 | patethicteen |  Operace spekulace
Předem bych chtěla upozornit, že nejsem žádný znalec literatury. Nemám za sebou předčasný titul z vysoké a dokonce ani samé jedničky z češtiny. Ale ráda čtu. A tahle kniha mě jako první donutila nejen číst, ale taky podtrhávat, zapisovat si a především přemýšlet. A vsadím se, že nejsem jediná, kdo to tak měl.

Chci se s vámi podělit o svoje poznatky, takže vynechám tu trapnou část čtenářskýho deníku, kde se píše kdo je Haruki Murakami, kde a kdy se narodil, kdy napsal Kafku na pobřeží a všechny ty věci, co si každý můžu během dvou sekund vygooglit a prostě vám se přepíšu všechny ty myšlenky (kecy) z hlavy.

Jo a asi to nebude spoilerfree, fakt sorry.




A tak než si uvědomíte, že nechcete slyšet žádný spoilery, povím vám něco o straně 351. Pro mě rozhodně jeden z nejsilnějších okamžiků. Ta poslední věta celé kapitoly mi zněla v hlavě tak dlouho a nahlas, že jsem si ji začala psát snad úplně všude. Na diář, na obaly sešitů... Jo a taky pod záhlaví svýho blogu. (Vlastně jsem přemýšlela, že bych si to nechala vytetovat, jako takovou intelektuální kérku, víte?) Každopádně mi to v celku jasně objasnilo nedůležitost jednoho lidskýho života pro svět. Jakože si všichni žijeme svoje životy, zažíváme spoustu věcí, který nás mohou citelně zraňovat a můžem se z toho klidně zhroutit, ale ve skutečnosti se vůbec nic neděje a celej svět je jen iluze každýho z nás (nebo snad iluzí celé společnosti? Ale to už by byl námět na delší povídání.). Tahle věta totiž zazněla ve chvíli, kdy Kafka se slečnou Saeki prožívají něco moc důlžitýho. Ale ve skutečnosti se tím nic nezměnilo, všechno bylo naprosto stejný. Jediná věc, která se změnila, byl jejich vzájemný vztah. A když se takhle vracím zpátky, uvědomuju si, že o jejich 'vztahu' neměl nikdo ani ponětí. Další ukázka toho, jak moc byl vlastně ve větším měřítku nedůležitej (možná se pletu, možná měl co dělat s vchodovým kamenem, je to jen další domněnka - stejně jako všechno ostatní).

Kafka vlastně celou dobu dumá nad tím, jestli je slečna Saeki jeho matka a Sakura jeho ségra a vlastně i dojde k jakémusi předpokladu, že ano, ale já si osobně myslím, že to tak není. Podle mě jen chtěl konečně naplnit to prokletí (Zabiješ otce, znectíš matku, zhanobíš sestru.), kterým ho obdaroval jeho otec a mít to za sebou. Podvědomě se to proroctví snažil naplnit (kvůli pocitu viny, že zabil otce), protože pak by za to vlastně nemohl, a tak si promítl role matky a sestry do dvou cizích žen. I když ono samo zabití otce bylo dost spekulativní, fyzicky se toho totiž neúčastnil. Ale pokud budeme předpokládat, že to, co bylo skutečně a jasně řečeno v knize je pravda (ačkoliv se to odehrává v rovině mytologie říznuté trochou fantasy), můžeme také předpokládat, že ho skutečně zabil.

Přirozeně jsem se také v hlavě trochu zaobírala tím, co Saeki těch dvacet let svého života vlastně dělala a nemyslete si, že mě ani na chvíli nenapadlo, že by to skutečně mohla být jeho matka, ale (a teď velkej spoiler tak bacha!) ve chvíli, kdy se spolu vyspali jsem usoudila, že to tak určitě není, protože kdyby slečna Saeki měla nějaké podezření, že by to přeci jen mohl být její syn, určitě by to nenechala zajít tak daleko. A taky by tak skálopevně nezatloukala, že se s otcem Kafky setkala. Pokud se ovšem nejednalo o jakýsi zvláštní případ Deus ex machina, na to totiž bylo v knize také pár narážek, ale já obecně moc nevěřím na osud (především proto, že pak bych musel připustit taky existenci jakési vyšší moci, a když se o tom snažím přemýšlet, mám pocit, že mi asi vybouchne hlava, leda tak čtyřdimenzionální bytost, to pak jo), takže radši budu věřit svojí verzi.

Pan Nakata. Věřím, že nejsem jediná, koho si tahle postava získala hnedka na začátku (především pro svojí dobrosrdečnost a dětskou čistotu - v žádném případě však jednoduchost). Trochu mě proto mrzelo, když se postupem času stávala stále záhadnější, vlastní vyprávění ustoupilo do pozadí a místo něj se na světlo dostal Hošina, řidič kamionu, který Nakatu v druhé půlce knihy doprovázel a který už mi k srdci tolik nepřirostl.
Po celou dobu čtení této knihy mě doprovázela jedna zdánlivě banální otázka. Proč má Nakata tak světlý stín? Naneštěstí, nebo vlastně spíš naštěstí, se mi dostalo odpovědi až na konci knihy při jeho setkání se slečnou Saeki. Oba totiž nechali část sebe samých pohřbenou kdesi hluboko v lese nedaleko Kóči, což, jak jsem snad správně pochopila, byl symbol labyrintu vlastního vědomí.

Vsadím se, že i Kafka měl při návratu domů o něco světlejší stín, i když, pokud si to správně pamatuju, to tam nebylo řečeno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 D D | Web | 5. června 2017 v 20:55 | Reagovat

Murasakiho Kafka na pobřeží se mi hodně líbila, ale už je to chvíle, co jsem ji četl. Za spoilery jen chválím, protože je miluji. Ale ten první si asi nenalistuji, protože mám knihu v anglickém vydání a myslím, že stránky budou jinak.

2 patethicteen patethicteen | Web | 6. června 2017 v 18:59 | Reagovat

[1]: Konec kapitoly 31 :)

3 D D | Web | 26. června 2017 v 20:02 | Reagovat

[2]: It better have opened up. Otherwise I killed myself for nothing.

4 patethicteen patethicteen | Web | 26. června 2017 v 20:46 | Reagovat

[3]: Taky dobrý, ale mám takový podezření, že to není ono. :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama