Šestadvacátého šestý

26. června 2017 v 17:33 | patethicteen |  Patetický kecy
Pevně chycená do spár vzpomínek na tvoje pohledy občas zapomínám žít. Ale všechno je to obsaženo ve mně, vsáknuto hluboko v mojí kůži, proudící v mojí krvi. Občas se snaží uprchnout, řinou se ven spolu se slzami. Ale já si to všechno nechávala v sobě. Až do nedávna jsem myslela, že za to nemůžu, ale došlo mi, že si už nemusím dál lhát. Nemusím a nesmím




Zase jsem to skazila. Znovu. Záměrně. Proč to pořád dělám? Navíc schválně, ale troufám si říct, že ne vědomě. Ani nevím, proč jsem udělala to, co jsem udělala. Nevidím v tom žádný racionální důvod, všechno jsem totiž věděla skoro přesně. Možná jsi věděl, že jsem to nedělala z důvodu, z jakého by se mohlo člověku, který mě nezná, zdát, ale jak by jsi mohl?

Mám pocit, že mám v hlavě příliš moc proč a jak a moc málo protože, ježto, jelikož a poněvadž.

Omlouvám se. Znovu a zas. A budu se ti omlouvat pořád a pořád, protože budu neustále klopýtat a záměrně dělat chyby, abych tě odpudila. A jediný způsob, jakým tomu můžu zabránit, je změnit sebe. A opět - jak? Nehci to, ale myslím, že to potřebuju. Možná se bojím změny. Bojím se neznámého skoro stejně, jako se bojím skoku a stísněných prostorů.

Už bych moc potřebovala doopravdy dospět.

Tak trochu se obávám, že i když se mi podařilo z velké části potlačit ty věci (myslím tím city, ale moc se stydím sama před sebou, než abych to napsala na plno, proto tuhle větu dopisuji později), obávám se, že ty jsi ten důvod, proč dělám spoustu věcí, které dělám. A že bych ty věci měla dělat kvůli sobě. A že je taky chci dělat kvůli sobě a nemůžu. Nemůžu, protože jsi tu ty. A vlastně ti to ani nemůžu dávat za vinu, protože to by bylo iracionální. A jestli mě něco rozčiluje víc než country, je to iracionalita lidí a u sebe ji nestrpím už vůbec. Takže ti pěkně děkuju, Aarone.


PS: Promiň za ten pseudonym, ale když jsem po osmé vymazala tvoje jméno, protože tě nedokážu neoslovovat, rozhodla jsem se, že takhle to asi bude lepší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 26. června 2017 v 17:55 | Reagovat

Psáno z hloubky...to se mi líbí. Já se zas většiny změn nikdy moc nebála, ale té změny vlastní osoby - sebe, to už je jiný případ, protože je tisíckrát těžší a jen tak se do toho někomu nechce. Nejhorší na tom všem je to, že si člověk myslí, jak sám tyhle problémy zvládne - neznám nikoho, kdo se sám od sebe napravil. Vždycky, nebo alespoň většinou potřebuje pomoc zvenčí...

2 D D | Web | 26. června 2017 v 19:59 | Reagovat

Spousta emocí, které potřebovaly ven. Teď už jen najít smíření a pochopení. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama