Srpen 2017

Věty, které se nevešly do veršů.

13. srpna 2017 v 21:28 | patethicteen |  Patetický kecy
Můžu milovat. V mých útrobách mě může spalovat chtíč tisíců milenců, ale nikdy nezastane tvoje místo. Ani ty nikdy nezastaneš svoje místo; nejspíš nemůžeš a kdyby jsi mohl, kdo ví, zda by jsi to vůbec udělal.

Když jsi pryč, nejsem kompletní. Upletl jsi mi bič z okvětních lístků, tmavě modrých jako tvé oči a snažíš se mi namluvit, že je to dar.

A když ležím vedle cizího muže, do očí mi svítí neon z městských billboardů a na střešní okno dopadají miliony kapek - každá z nich jako by nahrazovala slzy, jež jsem si zakázala pro tebe uronit - stále myslím na tebe.

Stydím se za spoustu věcí. Jednou z nich je i fakt, že v podstatě není dne, kdy bych si na tebe nevzpoměla. Ty jsi moje Tatjana a já jsem Cvoky. Stejně jako on si celou dobu představuju, jak se mi koukáš přes rameno. A na konci dne jsem ráda, že tomu tak není.

Otazníky

12. srpna 2017 v 19:57 | patethicteen |  Patetický kecy
Jsou všude. Objevují se zpravidla za větou, jako byla ta předchozí a zcela tím mění její vyznění - Jsou všude? Sama bych je definovala jako malé interpunkční znaménko nahlodávající naše povědomí o nás samých. Přirovnala bych je ke korozi, protože stejně jako ona za pomocí vlivu chemických pochodů v našich hlavách rozrušují původně celistvou představu o světě. Objevují se zpravidla tehdy, kdy se zdá být určitý aspekt vašeho života naprosto v pořádku. Obzvláště pokud tomu tak dlouhou dobu před tím nebylo.