Věty, které se nevešly do veršů.

13. srpna 2017 v 21:28 | patethicteen |  Ústí mého básnického střeva
Můžu milovat. V mých útrobách mě může spalovat chtíč tisíců milenců, ale nikdy nezastane tvoje místo. Ani ty nikdy nezastaneš svoje místo; nejspíš nemůžeš a kdyby jsi mohl, kdo ví, zda by jsi to vůbec udělal.

Když jsi pryč, nejsem kompletní. Upletl jsi mi bič z okvětních lístků, tmavě modrých jako tvé oči a snažíš se mi namluvit, že je to dar.

A když ležím vedle cizího muže, do očí mi svítí neon z městských billboardů a na střešní okno dopadají miliony kapek - každá z nich jako by nahrazovala slzy, jež jsem si zakázala pro tebe uronit - stále myslím na tebe.

Stydím se za spoustu věcí. Jednou z nich je i fakt, že v podstatě není dne, kdy bych si na tebe nevzpoměla. Ty jsi moje Tatjana a já jsem Cvoky. Stejně jako on si celou dobu představuju, jak se mi koukáš přes rameno. A na konci dne jsem ráda, že tomu tak není.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KAY KAY | Web | 14. srpna 2017 v 13:32 | Reagovat

Úplne poznám tento pocit, človek sa zamýšľa nad tým, ako v ňom druhá osoba mohla vyprodukovať určitý typ závislosti

2 Ariel Ariel | Web | 23. září 2017 v 0:53 | Reagovat

ty tak krásne píšeš

3 patethicteen patethicteen | Web | 6. října 2017 v 23:14 | Reagovat

[1]: Když už nic jiného, tak jsem ráda, že v tom nejsem sama:)

[2]: Od tebe to obzvláště potěší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama