Listopad 2017

"Srdci neporučíš."

16. listopadu 2017 v 18:55 | patethicteen |  Patetický kecy
Cítím se tak falešně. Tak moc fejk, jako už dlouho ne. Předstírat, že si tě skoro nevšímám, je neskutečně vyčerpávající. Předstírat, že na tebe nemyslím osmdesát procent času, kdy jsem vzhůru. Alespoň že existuje něco, v čem jsem opravdu dobrá. Míjím tě na chodbě a sotva tě pozdravím. Předstírám, že jsem si nevšimla, že jsi vešel do místnosti a než abych se na tebe přímo podívala a vyjádřila ti tak svoji pozornost, hledám tě v pokřiveném odrazu tmavého skla a pokračuji v konverzaci s jinými lidmi.

Problém je, že já vlastně nevím, jak se k tobě mám chovat. Neexistuje žádný objektivní důvod nebo námět (subjektivně jich existují snad stovky), se kterým bych za tebou mohla přijít a jen tak se s tebou bavit jako tehdy. Není to sice tak dávno, ale přijde mi to jako celá věčnost. Jako by se to nikdy nestalo. Navzdory všeobecně známému axiomu o příčinách a následcích se nic neděje. Neexistuje žádný mně známý následek čtvrtečního odpoledne. Byl to jen sen? Halucinace? Co všechno se stalo od té doby? Změnil jsi názor? Prohlédl jsi mé počínání? Nebo možná neprohlédl, myslíš, že jsem odtažitá? Ne, to ne, na to jsi moc chytrý.

Držím se své distancované role zuby nehty. Dokonce se mi povedlo přesvědčit mé okolí, že se s někým vídám, což je vlastně pravda, ale nikdy z toho nic nebude. A to ani přesto, že je to člověk, do kterého by bylo chytré se zamilovat. Přesto, že by to bylo mnohem více společensky akceptovatelné a morálně v pořádku. Přesto, že mě miluje takovou, jaká jsem. Přesto, že dělá všechno správně a že se snaží. Ale, abych použila jednu neskutečně otřepanou frázi, srdci neporučíš.

Nejspíše ne.

3. listopadu 2017 v 19:43 | patethicteen |  Operace spekulace
Jsem dobrý člověk,
když sním o muži?
Když sním o muži,
o kterém nesmím snít?
O muži,
kterého nemůžu mít?

Jsem dobrý člověk,
když zatajuji pravdu?
Když zatajuji pravdu
jež by mohla být
záminkou rozdmíšek?

Jsem dobrý člověk,
když zatajuji pravdu muži,
kterého nemůžu mít?

Nejspíše ne.


Bojuji s emocemi

1. listopadu 2017 v 17:35 | patethicteen |  Patetický kecy
Věř nebo ne, ale ještě si pamatuji na dobu, kdy jsem psala tuhle báseň. A nemyslím teď v epickém slova smyslu, spíš v tom lyrickém. Přesně si pamatuji, jaké pocity mě provázely. A ačkoliv se mi tato báseň stále líbí a stále vyjadřuje tehdejší situaci, ačkoliv se k ní stále vracím, dnešek už by se jí popsat nedal. Zejména pak ta část o spánku.

Dnes bojuji se svými pocity. Záměrně přetvářím štěstí ve smutek, radost v úzkost. A ačkoliv na mé tváři téměř celý den hraje úsměv, uvnitř mě stále užírá koroze způsobená vlivy chemického působení fenyletylaminu, který jsi mi vpravil do těla. Neustále tě postrádám - a to i ve chvílích, kdy jsi mi zdánlivě na blízku.

Občas mi připadá, že svádíš stejný boj a pak je mi smutno a úzko i za tebe. Ale to je jen teorie (ovšem s reálnými následky).

Zjistila jsem, jak strašně snadné je podvést své okolí, jak strašně jednoduché je na venek zarýt své pocity. Co naopak jednoduché není je svádět vnitřní boj se svým vlastním já. Uvědomovat si svojí iracionalitu a NEjednat podle ní. Odhadnout, co říkat a co ne aby mé počínání nebylo odhaleno. Jsem jako zloděj, jako podvodník, herec, který nikdy nevypadne z role. Snad jen na papíře.