Vzdávám se tě

22. prosince 2017 v 21:30 | patethicteen |  Patetický kecy
Cítím úzkost. Cítím ji celý den a po celý den jsem nebyla sto ji identifikovat. Došlo mi to až teď. Došlo mi, že je způsobená něčím, co už ve mně nemá co dělat. Střepinou.

Mám pocit, že bych měla celou tuhle emoci uzavřít, zaobalit, pojmenovat a uložit do krabice sentimentu. Shrnout všechno ze stolu a soustředit se na další žití. Moc ráda bych věřila tomu, že jsem nad všechny ty věci (a city) povznesená a ještě raději bych byla, kdyby tomu tak skutečně bylo. Pravdou ale je, že nejsem. A nejspíš ještě nějakou dobu nebudu. A to je v pořádku. City je potřeba procítit. Nebudu povznesená především proto, že jsme si za poslední měsíc a něco byli přeci jen o něco blíž, než tomu bylo dobu před tím. A možná díky téhle blízkosti mi došlo, že to není oukej, že nejsem v téhle pozici vůči tobě spokojená. Krom toho jsem provedla některé z věcí, které by se dělat neměli (zkontaktovala se s bývalým), věci, kterými jsem ublížila sama sobě (zase jsem si tě pustila do hlavy) a věci, které jsou morálně úplně špatně (líbala jsem někoho, ke komu jsem necítila to, co by líbající se člověk cítit měl a zlomila tak jedno srdce). Měla bych se někomu doznat? Odpustil by mi někdo? (Prosím, alespoň za to poslední.) Krom toho jsem se pokusila promítnout ty pocity, které prostě a jednoduše patří tobě, do někoho jiného a v podstatě se jich tak zbavit. Ale je to jako s grafikou s autorským podpisem a ochranou proti kopírování (takovýto šrafování na pozadí). Tohleto šrafování se přeneslo i na objekt, kterému byla určena projekce a díky tomu celkový dojem působil tak nějak nedůvěryhodně, nepůvodně - což také ostatně byl. Beztak to bylo jen jedno z dalších drobných zklamání, po kterých nezbude nic, ani drobná jizva. Je to hloupost, za kterou nedostanu žádnej postih, jako v nějaký trapný demoverzi špatný hry. I když je taky dost možný, že celý tohle období je jen jedna velká demoverze. To by vysvětlovalo mnohé.


Popravdě už ti neřeknu, jestli to, co jsem cítila, bylo ryzí nebo jen vykonstruované (ačkoliv bych si osobně vsadila spíš na to první). Ale můžu ti říct, co bylo a je čistě ryzí; respekt a úzkost z tvého chladu, který ti ani nemůžu vyčítat, protože nejspíš jen odrážíš ten můj, který vůči tobě předstírám. Dříve bych možná napsala i důvěra, ale abych bylo upřímná, čím víc tě poznávám, tím spíš tu důvěru ztrácím a to je škoda, jenže v tomhle pro změnu nejsem viník. Ty si to možná neuvědomuješ (nebo hůř, je ti to jedno), ale každá drobná poznámka a urážka cizí osoby se ve mě otiskne a já se pak musím ptát sama sebe; mluvíš tak i o mně? Poznala bych, kdybys se mnou nejednal na rovinu? A kdyby jo, dala bych ti to najevo? Jak by celá taková situace mohla vypadat?

Víš co, nech to být. Vzdávám se tě. Ale nedokážu to udělat jen tak, z fleku, proto ti chci říct ještě pár dalších věcí. Hodně dlouhou dobu jsem nebyla schopná se o svých pocitech vyjádřit na plno (ať už písemně, slovně nebo v myšlenkách vůbec, ačkoliv jsem to věděla, jen jsem to nikdy doopravdy nepojmenovala), ale včera se mi to podařilo. Ty jsi to neslyšel, nemohls. A je to tak v pořádku. Nevím přesně, co bylo tím impulsem, který mi pomohl nebo mě dokopal k tomu pseudopřiznání, ale jednoho dne jsem šla domů a najednou mi ta tři slova vytanula na mysli. Proč tři? Protože to bylo v minulém čase. A proč jsem psala včera? Protože teprve včera jsem to dokázala zapsat. Teď už totiž necítím motýlky v břiše, jenom to zlomený srdce hloupý holky, který je jako cizí objekt, jako střepina, zaražený hluboko v mém hrudním koši. Ráda bych tvrdila, že není moje, nicméně opak je pravdou. Tahle střepina protrhla imaginární tepnu s pravdou a antipokryteckým sérem.

Jenže co teď?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shadow Shadow | Web | 22. prosince 2017 v 22:15 | Reagovat

To je pochopitelný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama